Po úderu jedenácté
Proč nám ubližují ti, jež by nás měli chránit? Proč se péče a starost mění v krutost a touhu spoutat k sobě někoho tak, aby nás nikdy neopustil? Vždyť láska je cenná, křehká a vzácná... Neměla by kráčet po boku násilí a závislosti.
Těm, které milujeme, máme dávat svobodu a volnost, máme o ně pečovat, chránit je svým citem. Ale takových je málo.
Po světě chodí Zatracení. Ztracené, trpící existence, živící se bolestí jiných, neschopní snést lidský dotyk, něčí starost, péči...někteří, jež se při náznaku pout brání, ubližují a svou touhu a strach utápí v něčí bolesti. Ano, jsme takoví. Avšak... ani my, ani Bůh, či snad Ďábel to nedokáží změnit. Toto je náš život, který žijeme tak, jak chceme, naše duše a mysl, cit... Toužíme po lásce a svobodě, trpíme kvůli svým činům a slovům, obklopujeme se společností i samotou, cítíme.
Jsem člověkem. Mé příběhy jsou temné, plné výkříků a možná i touhy. Neznám však odpověď na vaší otázku: „Proč?“.Snad je to mnou, snad lidmi, kteří mě obklopují, těmí, kteří mi šeptají a možná... to jsem prostě já. Temná, smutná, zatrpklá, naplněná touhou ubližovat a sama trpět.
Bojím se jako každý. Jen... můj strach má mou vlastní podobu. Proto je každý pohled do zrcadla a do mých očí tak... děsivý. Přece jen, říká se – oči mají podobu duše. Jsou stejně hluboké, temné a ukrývají všechna její tajemství.
