Pekelný ráj
Jeho život byly vzpomínky. Každu noc i den si připomínal šťastné chvíle v náručí těch, které miloval. Teplo jejich těl, vůni kůže, chuť polibků... Čas paměti odvál podobu i hlasy, ale požitek, který mu nabízeli, se vyryl hluboko do nejtemnějších koutů jeho srdce.Žil z touhy znovu okusit ten sladký pád skrze rozkoš, topit se v horkém objetí, líbat plné rty... cítit dotyky...
Stačil by mu jen dotek... jemný, něžný, nebo drsný a krutý. Prostě dotek.
Pak přišel On, aby tu touhu naplnil. Dal mu důvod žít v přítomnosti, užívat si vášně, bolesti, vzrušení... Byl v jeho moci, poddal se jeho slovům, rukám, polibkům i tělu. Ovládal jej a ovládán byl. Toužil a jeho přání byla plněna. Miloval a připadal si milován. Užíval si sladkého opojení z té iluze, aniž by přemýšlel o důvodu jeho přítomnosti, jeho zájmu, čehokoli s ním spojené. Jen slepě bral a dával, neptal se a šel, bez, podle něj, zbytečných otázek a touze po odpovědích. Ztracený, oddaný, slabý... ubohý.
Tím býval. Zaslepeným otrokem, jež často slýchával urážky a posměch. Občas se objevili andělé a šeptali mu v tichých nocích o jeho špatném rozhodnutí, o iluzi ve které žije. Nabádali jej k odchodu z Jeho teplé náruče. Ale jak těžké je vzdát se svých tužeb, něčeho, co nás naplňuje, někoho, kdo nás zahrnuje bezmeznou láskou!
Dvakrát jím byl ponechán napospas mizérii a ubohosti, dvakrát byl zvednut z prachu a pozvednut.
A pak... Pak přišlo kruté poznání jako první paprsek po dlouhé temné noci. Byl vytržen ze svého pekelného ráje, ze svých nadějí, odhozen k prahu kruté pravdy, pošlapán iluzí, jež On stvořil.
Krvácel a tentokrát krev nebyla tak sladká... Měla příchuť ponížení, utrpení a zloby. Toužil se mstít té podlé bytosti, zlámat ona křídla stvořená v Dantově Infernu, zohyzdit andělskou tvář, pokořit jeho ducha, spálit jej na prach, proklínat...
Cokoli! Udělal by cokoli, jen udusit ten cit, tu hříšnou touhu...
sám sebe
