Tehdy začala noc
Tehdy mi noc připadala jako jasný, tichý den. Šel jsem opuštěnou ulicí, vyhýbal se světlu pouličních lamp, jako by mě jejich svit mohl spálit, a připadal si spoutaný... světem, lidmi i sám sebou... Dráždilo mě to, svíralo... bolelo... Trpěl jsem každým nádechem, kterým jsem naplňoval plíce. A i výdech se zdál obtížný...
Šel jsem....a přemýšlel o lidských pocitech, jež bych měl cítit, o myšlenkách, které by měly zaměstnávat mou mysl. Vždyť život je tak složitý, neustále vyžaduje, abychom o něm přemýšleli. Ale...já necítil....jen jsem šel...tupě... krok za krokem...bez vidiny cíle... nebo návratu...
Když konečně prohlédl ze své vlastní prázdnoty, zjistil, že hledí tváří v tvář temnotě. Zastavil se, ozvěna kroků utichla. A on náhle prozřel.
Stál v temné aleji, kousek od hřbitova, a slyšel hlasy, které jej lákaly vstoupit na to mrtvé místo. A tak, hnán touhou i šepotem, se obrátil a vykročil směrem k bráně.
Když stanul před kamenným křížem zdobícím hlavní vchod, hlasy utichly. Kovové dveře se samy otevřely, doprovázené tichým skřípěním... Vkročil na půdu hřbitova a náhle si připadal temný... prázdný... Klidně procházel kolem náhrobků, jeho tvář ozařovalo světlo svíček. Vypadal jako padlý anděl dávající věčný klid mrtvým pod zemí.
Čím déle bloudil mezi náhrobními kameny, tím větší odpor a nenávist se v něm začala vzmáhat... nenávist vůči lidem, těm odporným tvorům bez špetky úcty, citu a pokory! Najednou zde nemohl dále zůstávat. Ty pocity, byť temné jako jeho duše, to vše se dralo ven, na povrch, aby ukázalo svou ničivou sílu skrze ruce a tělo trpící bytosti....Jeho duše se mohla zalknout pod náporem té syrové temnoty, jež ho náhle zaplnila.
Utíkal....prchal před sebou, před svou duší, myslí...beznadějí... před tím, před čím věděl, že utéci nedokáže. Cítil sebe i temné bytosti všude kolem. Prosily jej, šeptaly mu.... a on jen utíkal, pryč od nich, pryč od neživých hlasů, od pokušení, jež skýtá smrt.
Konečně uchopil mosaznou bránu. Prudce trhl rukou a vyběhl ven...
Snažil se nadechnout, nasát chladivý vzduch do plic a zbavit se děsu, který cítil ze sebe samotného. Stále byl obklopen nenávistí a odporem, ale ten byl směřován k lidem...ne k němu samotnému. Uvnitř sebe cítil pouze děs a strach. Ze svých myšlenek, pocitů i neschopnosti cítit. Začínal se bát sám sebe. Nevěděl, že Temný, který jej volal, se plíží do jeho duše...
Tu noc se muž vrátil do svého bytu, vypil sklenku vína, uložil své unavené tělo do měkké postele a nechal svou duši odejít do věčných plání říše snů. Jen Temný hlídal jeho spánek.... a šeptal mu tichá slova svých vlastních příběhů....
