Vidina lepších zítřků
Nikdy nevěřil na zázraky. Žil svůj život, prožíval jej, bral, co mu nabízel a nic nedával zadarmo. Vždy vybočoval z řad obyčejných lidí, dával jim najevo svůj nezájem a opovržení, i přesto, že občas zatoužil po jejich přítomnosti. Ale na zázraky nevěřil. Nikdo mu nedal důvod v ně věřit...
Pak přišla Smrt. Zakusil její chladné objetí, ochutnal polibek z těch ledových rtů a utopil se v pohledu nejčernějších vod. Pro něj byla krásná. Krásně nedotknutelná... Snad to setkání by mohl přirovnat k zázraku.
Když jej naplnila dívka Smrt, šel dál. Putoval světem i nekonečnými pláněmi a hledal důvod svého bytí. Ale nacházel jen prázdnotu. Nicotu a chlad. Nic, co by dalo smysl tomu ... neživotu.
Připadal jsem si opuštěný. Bohem, lidmi, všemi a vším. Neviděl jsem nic a nikoho. Jen sám a sám v eternitě. Zatoužil jsem po společnosti. Jakékoli. Byť by to měl být člověk, zvíře, nebo ďábel s Bohem po boku!
Křičel jsem! Svíjel se v agónii, kterou mi způsobovala ozvěna mého hlasu. Chtěl jsem ničit, zabíjet, škodit. Cokoli, jen abych se zbavil své vlastní bolesti, frustrace a utrpení. Ale ani to mi nebylo dovoleno. Nemohl jsem nic. Jen se dívat na život a dění kolem sebe, na lidstvo, jak prochází kolem mě bez povšimnutí. A já byl pořád sám, uzavřen ve svém opuštěném světě, utopen ve své agónii, slepý a hluchý, neměnný.
A pak... když jsem byl na konci svých sil, když míra bolesti byla neúnosná, se zjevil. On ... v celé své kráse vystoupil z temnoty, která byla všude kolem. Postavil se přede mě, podal mi ruku a já ji přijal. Splnil mou touhu. Nechal mě, skrze sebe, cítit svět. Já jen děkoval a bral plnými doušky, co nabízel.
Tehdy jsem si neuvědomoval, že temnota, která nás v tu chvíli obklopovala, nebyla vytvořena mnou, nýbrž jím. Byl jsem zaslepen jeho andělským vzevřením, jemnými pohyby a sladkými slovy slibujícími zářivou budoucnost. Ale... snad i kdybych věděl, nebo jen tušil kým je, jednal bych stejně. Protože v mé duši jsou nesmazatelně vyryty chvíle osamocení, které jsem už nikdy nechtěl pocítit. Kterých se děsím vždy, když zavřu oči... a sním...
